Začtěte se do příběhu, který už zná 1,5 milionu lidí...
Znáte to: Chcete vybrat nějakou zajímavou knížku pro sebe, pro děti, pro partnera nebo pro přátele, ale v záplavě titulů v dnešních knihkupectvích se jen těžko zorientujete. Co kdybychom vám ovšem řekli, že si příběh z knížky, o které tu teď bude řeč, získal už 1,5 milionu lidí po celém světě? Věřte nám, že tahle knížka rozhodně stojí za pozornost.
Příběh Alice, která jednoho dne náhle zjistí, že má čarodějné schopnosti a za trest se ocitá v polepšovně pro čarodějky, vznikl opravdu zvláštním způsobem. Původně totiž neměl formu knihy, ale scénáře pro takzvané adventure hry, tedy hry, v nichž je důležitý příběh, který hráči opravdu prožívají. Čeká je totiž nikoli bezduché pobíhání nebo zbytečné násilí, ale záhady a přemýšlení.
„Přemýšlení ve hře? Komu by se chtělo přemýšlet?“ řeknete si možná. A vidíte: Alicin příběh zaujal už 1,5 milionu lidí a její hry mají velmi vysoké hodnocení i velké množství pozitivních komentářů. Spousta lidí oceňuje jak samotný příběh, tak i možnost vžít se do kůže hrdinky - získávat magické či jinak pozoruhodné předměty a používat je k tomu, aby se v příběhu dostali dál.
Kniha Polepšovna pro čarodějky
Co má ale hra společného s knihou? Příběh knihy Polepšovna pro čarodějky začal vznikat krátce po vydání her a obsahuje jak její zážitky, které se objevily už ve hrách, tak řadu dobrodružství, která se do her nevešla.
I v knize se Alice samozřejmě za trest ocitá v polepšovně pro čarodějky, i v knize už chvílemi ztrácí naději, i v knize tuší, že když se nevzdá, možná toho díky svému talentu pro magii dokáže v životě mnohem více, než by ji kdy bylo napadlo.
Text knížky už autor napsal, kreslířka právě (srpen 2019) pracuje na obálce a připravuje se sazba. Jestli se něco nepokazí, knížka vyjde před Vánoci 2019. A vy si ji nenechte ujít - podívejte se na její stránky, kde se dozvíte spoustu dalších detailů a můžete se i předregistrovat, abyste byli mezi prvními, ke kterým se Alice v polepšovně pro čarodějky dostane: ProCarodejky.cz.
Ukázka z knížky
Alici probudila zima. Otevřela oči a zjistila, že je zpátky v pokoji. Zkusila pohnout rukama a potěšilo ji, když zjistila, že už není k ničemu přivázaná. Pomalu – a přitom nejrychleji, jak to jen dokázala – slezla z lehátka, opatrně došla ke své posteli, lehla si a zabalila se do deky.
Stejně se ale klepala zimou. A cítila se zvláštně. Zvláštně nepříjemně.
Jak dlouho tohle můžu vydržet? Jak dlouho bude trvat, než dopadnu jako ta holka na vedlejší posteli? pomyslela si.
Po dlouhých minutách zima začala pomalu ustupovat a pak se Alici v dece kolem těla konečně rozlilo příjemné teplo. Někdy v té chvíli musela na pár okamžiků usnout, protože když opět otevřela oči – a zdálo se jí, že je měla zavřené opravdu jen chvilku – na vedlejší posteli seděla paní Červená a krmila její spolubydlící kaší z misky.
Nijak se s tím nepárala. Dívce tekla kaše po bradě i po krku a Alice přemýšlela, jestli ta holka vůbec něco spolkne.
Nebyl to pěkný pohled.
„Kde mám oblečení?“ zeptala se po chvíli váhání.
„Tam, kde sis ho nechala,“ odpověděla žena stroze.
Takže se někde válí mokré, pomyslela si Alice hořce.
„Dostanu taky něco k jídlu?“ zeptala se zase po chvíli, když se při pohledu na jídlo – i přesto, že kaše vypadala dost nechutně – ozval její žaludek.
„Jídlo si musíš zasloužit, holčičko.“
Alici se chtělo brečet. A to už se jí dlouho nestalo. Zaťala pod dekou pěsti, ale to bylo všechno, na co se teď zmohla.
Proč právě ona? Proč se tohle musí dít zrovna jí?
Po očku sledovala krmení na vedlejší posteli. Šlo to čím dál tím hůř a nakonec paní Červená další pokusy vzdala. „Abys neřekla, že jsme na tebe zlí, můžeš dojíst zbytky po Sáře,“ řekla, jako by Alici prokazovala kdovíjaké dobro. Pak se zvedla, s hlasitým klapnutím položila misku i se lžicí na stůl a odešla.
Aha, tak ta holka na vedlejší posteli se jmenuje Sára. Alice ještě chvíli trucovala, ale pak se přece jen zvedla z postele a šla se podívat, kolik toho v misce zbylo.
Nebylo toho moc.
A nevypadalo to pěkně.
Hlad byl ale silnější než ona, silnější než obraz poslintané Sáry. A tak – opravdu jen s lehkým zaváháním – vzala do ruky lžíci a zhltla zbytek něčeho, co vypadalo i chutnalo jako kaše z hodně starých brambor.
Pak zase na chvilku zaváhala – a nakonec misku ještě vylízala.
Jako pes, pomyslela si.
Pořád se cítila slabá, ale i přesto s ní zase začínal lomcovat vztek.
Proč je tady? Vždyť přece nic neudělala! Tak proč se k ní chovají takhle!?
Rozčileně chodila po malém pokoji od stěny ke stěně a horečnatě přemýšlela...
Více o knížce se dočtete zde: Polepšovna pro čarodějky, knížka pro děti i pro dospělé, kteří nestárnou.
