Někdo volí profesi doktora kvůli rodinné tradici, ale tak tomu v případě anestezioložky a známé krotitelky bolesti Nataši Popperové nebylo. Zvolila si takové povolání, které jí celý život bude naplňovat a dá jí notnou kapku adrenalinu, jenž vyhledává. A to i na Vánoce. Zažila mikrospánek řidiče sanitky, její tým zachránil život pobodanému chlapci v Anglii, nebo se prostě zasekla ve výtahu. Díky své práci však poznala i spoustu zajímavých lidí a také ochutnala cukroví napříč Evropou. Jaké to je sloužit na Vánoce a co všechno můžete v kůži lékaře zažít?
Jak jste se k profesi doktorky dostala?
Vlastně jsem o doktořině tehdy skoro nic nevěděla, zvláště pak o mém oboru, což je anestezie a resuscitace a léčba chronické bolesti. V době, kdy jsem studovala medicínu, to je v 80. letech, byl obor relativně v plenkách. Když se třeba poprvé mluvilo o ventilátoru, (pozn. přístroj, který potřebuje pacient, kterému selhávají funkce dýchání a není schopen sám dýchat) tak jsem si představila ventilátor, co máme doma na zdi! Myslím, že v tom hraje roli individuální povaha každého a já jsem prostě povaha mírně dobrodružná a mám ráda i trochu adrenalinu, takže to byla správná volba.
Zvažovala jste také v době, kdy jste se rozhodovala o profesi, že zřejmě přijde čas, kdy nebude čas na rodinu?
Tehdy ne. Bohužel jsem si neuvědomila, že to znamená určitou zátěž pro rodinný život. Jen jsem se těšila, jaké to bude.
Proč tedy anesteziologie?
Připadalo mi zajímavé, že to ještě není standardně zavedený obor třeba jako chirurgie nebo porodnictví. Anestezie vznikla až v polovině 19. století v Anglii, kdy se první narkóza použila při císařském řezu a jen za tu dobu 25 let, co jej dělám, jde opravdu rychle kupředu.
Co vás tak fascinuje na bolesti a její léčbě?
To je v podstatě podobor nebo další specializace, která se vyvinula z anestezie a resuscitace. Jako specialista máte velmi blízko k znecitlivění nebo léčbě bolesti, protože znáte patofyziologii a centrální nervovou soustavu, tudíž i centra bolesti, která dokážeme částečně ovlivnit. Od toho se odvíjí léčba chronické bolesti, což je trochu něco jiného, než vlastní ARO. ARO je uspávání pacientů, ať je to kdykoliv. Štědrý večer, Silvestr, noc, sobota nebo neděle.
Musí být velmi náročné, stát na službě stále v pozoru, bez ohledu na den, noc nebo svátky.
Něco snese odklad, třeba zlomená noha, ale pak jsou urgentní případy jako zánět slepého střeva, který potřebuje odoperovat okamžitě, nebo autonehoda, či císařský řez. Spíte, oni vás probudí, vy už jste oblečená, aby to šlo rychle, v lepším případě si vyčistíte zuby. Jednou mě takto na Vánoce probudili, já skočila do výtahu a ten výtah se rozbil. To byl strašný průšvih, neměla jsem signál, takže sem jim nemohla dát vědět a oni na mne čekali na sále. Naštěstí nečekali dlouho a sehnali někoho jiného. Nejen že se tehdy rodilo, ale ještě mě současně zachraňovali z výtahu!
Máte ještě nějaké vánoční historky?
Tak klasika, dítě s kostí v krku, navíc v Tunisu. „Přivezte anesteziologa!“ Telefon domů. Přijeli pro mě sanitkou, a protože byly dvě hodiny ráno, zrovna takový špatný čas, tak jsme málem nedojeli. Řidičovi se totiž zavřely oči, vidím, že jede ode zdi ke zdi, no prostě usnul. Já najednou cítím na ramenou jeho hlavu, blázinec. Tak jsem ho vzbudila a říkám: „Jedeme do nemocnice!“ V tu chvíli jsem si říkala, že možná nebudeme vytahovat kost, ale budou nás vytahovat ze sanitky po autonehodě.
Byla jste i v Londýně, máte i odtud nějaký příběh?
Před pár lety jsem byla v nemocnici ve čtvrti, ve které v okolí řádily pouliční gangy, a navíc tam hrál velkou roli na Štědrý den alkohol. A tak se stalo, že jednoho 15 letého chlapce někdo bodnul nožem do zad a přivezli ho k nám pozdě v noci. Měl opravdu velké štěstí, protože ho někdo bodnul do ledviny těsně vedle velké cévy. Kdyby se tenkrát trefil kousek vedle, zřejmě by vykrvácel. Dali jsme dohromady takový krásný mezinárodní vánoční tým, já anesteziolog Čech, cévní chirurg Maďar, asistoval Ind a instrumentářka byla Angličanka a šlo se na věc. Zachránili jsme ho a vlastně to byl krásný vánoční dárek, že to ten kluk přežil.
Slavila jste v cizině také Vánoce, nebo tam na to nebyl prostor?
V Arábii ne, tam Vánoce nemají. Tam to nic neznamená, ale když se slavil Eid (Velký svátek), tak ano. To byli rádi, když jsem za ně sloužila, aby mohli sami slavit. Pro mě to však žádný svátek nebyl. Ale výzdoba i dobroty tedy byly! Arabové mají výborné cukroví a tradičně se jí jehněčí a to jen po setmění, takže jsem chodila jíst tajně na záchod, aby mě neviděli!
Co pro Vás znamenají Vánoce?
Svátek pohody, klidu a rodinného štěstí, ale to se moc v naší hektické době nevidí. Dnes mohou opravdu znamenat stres, nervozitu, nákupy a davové šílenství nebo taky službu v nemocnici.
A v pár slovech?
Sníh a dětství.
Rozhoduje v určování vánočních služeb to, že má dotyčný doktor, sestra rodinu?
Ano, určitě. Většinou mladí lékaři a lékařky vyfasují toho tzv. Černého Petra. Jsou nominování na Vánoce spíš než ti, kteří mají rodinu a malé děti. Na druhou stranu, kdo má dospělé děti, tak bývá také na seznamu. Rok po sobě se služby zaznamenávají, aby někteří nebyli všechny roky po sobě ve službě. Jsou i doktoři, kteří Vánoce neslaví, nebo je nemají rádi, tak ani nepreferují být doma. To jsou výjimky.
Jak je to se Silvestrem? Přenechávají se třeba mladším?
Silvestr se obsazuje snáz. Každý preferuje spíše Štědrý večer. Silvestr bývá ovšem dramatičtější a pracovně jsme většinou vytíženější. Nepřichází v úvahu ani náznakem konzumace nějakého alkoholu na oslavu. Musíte být připravení na sto procent.
Dáváte si v práci dárky?
Dáváme, ale spíš je to pro pobavení. Každý přinese nějaké občerstvení a snažíme si aspoň chvíli sednout.
Jak to nese vaše rodina, když jste na Vánoce v zahraničí?
Rodina si na to už za víc než dvacet let zvykla. Ale když byl můj syn malý, bylo to jiné. Mám však tolerantního muže a i když preferoval být na Vánoce doma, vždy mi vyšel vstříc. Také mě často navštěvuje. Na chvíli přijde popřát nebo si telefonujeme. Dokonce za mnou přijel i na Vánoce do Velké Británie. Oslavil Štědrý večer odpoledne se synem a pak přiletěl za mnou a v jedenáct hodin večer jsme si udělali svůj vlastí přímo v Londýně. Jindy jsme zase dělávali náhradní Štědrý den před tím nebo den potom.
Jak se chovají na Vánoce pacienti? Jsou třeba laskavější?
Určitě mají více návštěv, takže jsou víc v pohodě. Taky nás někdy podarují cukrovím nebo drobností. Někdy si i my s nimi sedneme a popovídáme. Nálada je určitě příjemnější a všichni se na sebe snaží být hodnější.
Proč jste se zapojila do projektu Milka „Díky za Vánoce“?
Líbí se mi myšlenka projektu a přijde mi hezké poděkovat těm lidem, kteří na Vánoce slouží. Ovšem pro nás doktory, sestry a jiný zdravotnický personál je to už rutina, takže tady budeme pro lidi o svátcích už napořád.
